Slovensko 2017 aneb Cesta na Kriváň a zase zpátky

Krásný čtvrteční den! ♥

Doufám, že ho prožíváte v klídečku a v pohodě, ať už se jedná o den dovolenkový, nebo pracovní. :) Nezapomeňte si ho náležitě užít a vychutnat, protože tento den je další krásnou kapitolou do našich kronik. So make it readable.

Dnešní článek bude zase trošičku cestovatelský a podíváme se v něm k našim sousedům - na Slovensko -, konkrétně do oblasti Vysokých Tater, kam jsme na začátku července zavítali s partou Seveřanů přesně na 1 týden. :)


Už kolem Vánoc jsme si říkali, že bychom mohli v létě někam vyrazit. "Někam, kde bude krásná příroda, pěkné okolí, možnost nějaké té turistiky, příjemní lidé a dobré jídlo!"  přála jsem si tajně. No věřte tomu nebo ne, všechno tohle právě tato část Slovenska nabízí, což jsem znala už ze své vlastní zkušenosti, protože jsem právě sem jako menší jezdila na ozdravné pobyty. :)

Po důkladném prozkoumání Bookingu padla naše volba na obec jménem Štrba, která se nalézá zhruba 17 km od Popradu, má zhruba 3,5 tisíce obyvatel a zahrnuje 3 části: Štrbu, Tatranskou Štrbu a Štrbské Pleso.

Protože nikdo z nás nevlastní auto, museli jsme se porozhlédnout po alternativním způsobu dopravy. Moc milým překvapením pro nás byl fakt, že přímo do Štrby jezdí z Prahy vláček RegioJeťáček (a taky České dráhy, se kterými by nás cestování bývalo vyšlo na 2x tolik, haha). Jízdenky jsem nedočkavě čekovala už 5 měsíců předem, potom 3, ale na internetu pořád nebyly, až jsem si zhruba měsíc před odjezdem vzpomněla na to, že nemáme vlastně vyřešenou dopravu a že už by tam ty jízdenky přece mohli mít, co! No otevřeli jsme stránky žlutého dopravce a to byste museli vidět naše obličeje, když jsme zjistili, že ve vlaku zbývá už jenom pár míst, všechny v low-cost třídě a každé úplně jinde. :D

Něco vám povím. Jestli se vydáváte na cestu delší jak 3 hodinky (ta do Štrby trvala z Prahy asi 6 hodin a 45 minut), tak si rozhodně připlaťte za lepší třídu, než-li low-cost, ve kterém se jede v otevřeném prostoru na nepolohovatelných plyšových sedačkách a navíc bez servisu. :D Nejsem žádná dámička, která by potřebovala jezdit business classem, ale přece jenom je pro mě komfort na cestě poměrně důležitý, i když na kratší vzdálenosti může být tahle levnější varianta (zpáteční jízdenka nás vyšla na jednoho zhruba na 600kč) parádní!



Nicméně cestu jsme přežili a dostali jsme se do obce nám zaslíbené - Štrby. Tady se trošku opravím, protože jsme se dostali do té Tatranské, která byla od té naší zhruba 4 kilásky daleko.

Tatranská Štrba (zastávka Štrba, žel. st.) je takovým důležitým dopravním uzlem, kam zajíždí větší dopravní společnosti (RJ, ČD, LeoExpress...) a pak všechny ostatní vlaky lokálního rázu, které pokračují i do té klasické Štrby, která má taktéž svou vlakovou stanici (Štrba zastávka), takže se nenechte zmást! 


Kromě železniční stanice můžeme v Tatranské Štrbě nalézt i stanici ozubnicové železnice, kterou má pod správou ŽSSK (Železničná spoločnosť Slovensko), takže na ní platí obyč jízdenky, které se dají koupit buď přes internet (palec hore), nebo u okýnka na nádru, kam je ale potřeba přijít o trošku dřív, protože se tam dělají fronty. Cena 1 jízdy na Štrbské Pleso je 1 euro a pro studenty 15-26 je dokonce zdarma, akorát si radši doporučuji přečíst podmínky pro uznání bezplatného cestovného. My jsme to tolik nehrotili a radši si je koupili, páč pokuta za přepravu bez jízdenky činí asi 50 éček, což je o 48 víc než ty 2, který jsme za cestu zaplatili. :D Cesta na Štrbské Pleso trvá zhruba 15 minutek a má po cestě 1 zastávku.

Zastávka zubačky v Tatranské Štrbě, kam se dá dojít po schodech z železniční stanice
No nicméně zpět k našemu příběhu, skončili jsme někde u příjezdu a u těch 4 kilometrů, že? :D Normálně by si člověk řekl, že co to ty 4 kilásky jsou, že jo, jenže ona to s batožinou plnou oblečení a bot na túry a jídla neni taková pohodička, jak se zdá. Navíc prvních asi 750 metrů se jde vedle silnice po asfaltovym chodníčku, což je super, ale zbylejch 3,25 kilásků se pak musí po krajnici silnice až do Štrby. 

Na druhou stranu se ale člověk pořád jenom někde nevozí a místní řidiči jsou na podobné věci asi zvyklí, takže nejezdí jako někteří týpci u nás, že jsou s autem od vás tak blízko, že by se vás po otevření okýnka dotkli, ale skoro si přejedou do protisměru a objedou vás. Za to rozhodně další palec nahoru. :) 

No a komu by se přeci jen nechtělo pěšo, tak se do Štrby může dostat i taxíkem, kterých je všude dost, nebo si počká na nějaký osobáček na nádru. :)



Po vyčerpávající cestě s batožinou jsme se ubytovali ve Štrbě, konkrétně v chatě Horec, která nás naprosto překvapila. Cenově pro nás 5 vyšla naprosto parádně a vybavení, které jsme v ní našli, bylo skvělé. K dispozici jsme měli 3 koupelny, luxusně vybavenou kuchyň, altánek s grilem a chatička byla situovaná hezky uprostřed obce, pár metrů od jedné z tamějších večerek, ve které jsme našli, na co jsme si jen vzpomněli. :) No prostě jedna velká pecka!



Ve Štrbě se pak ještě krom tohohle FRESH mini supermarketu, který byl kousek od nás, nacházely asi 3 Jednoty, spousta dalších večerek, které na Google Maps ani nenajdete, pár restaurací, 1 útulná kavárnička, řeznictví a nespočet hospůdek. Co mě opravdu překvapilo, bylo to, že každá večerka, do které jsme nakoukli, prodávala i zdravé potraviny - celozrnné a bezlepkové těstoviny, různé bezlepkové či celozrnné mouky, přírodní i alkoholová sladidla (březový cukr, datlový sirup, kokosový cukr), různé oříšky a sušené plody, proteinové tyčinky a mnoho dalšího, takže jsem se cítila jako v ráji! Myslím si, že kdybyste se do Štrby rozhodli vyrazit jako my bez auta, dokázali byste udělat komplet nákup jen v těchto večerkách. :)



No a potom, co jsme se ubytovali a strávili jsme první krásnou noc v našem novém, slovenském domově, byl čas rozplánovat výlety. Ten první byl samozřejmě na Štrbské Pleso. Jestli někdo jede do Vysokých Tater, je právě tohle místo to, které nesmí opomenout! Hned dopoledne jsme se teda nabalení vydali na cestu. Řekli jsme si, že půjdeme celou dobu pěšo, že se dokonce ani nevyvezeme zubačkou, no a trasa Štrba-Štrbské Pleso-Štrba, kterou jsme urazili, se nám pak na mobilech ukázala jako 26kilometrová! I když jsme zažili pár těžkých chvil při nekonečném stoupání nahoru (a někteří z nás i zapadli novejma, bílejma Adidama do bahna :D), tak to byla paráda, protože jsme šli nádhernou přírodou a sluníčko krásně svítilo (a spalovalo, takže s sebou určitě opalovák).




No a po krásných 3 hodinkách jsme byli nahoře, u Štrbského Plesa, které je dominantou vysokotatranské oblasti. Ta cesta stála za to.

Moje jediná starost - kde se vyvalit :D



Okolí Plesa je skutečně nádherné, upravené a vodička je čistá a příjemně chladivá. Kolem něj pak vede turistický okruh se zajímavostmi o zdejší fauně, flóře a taky se zde nachází pár fitness stanovišť. No takhle, normálně bych je jako správná fitnesska vyzkoušela všechny a ještě si natočila workout na Insta, ale vzhledem k tomu, že jsem asi po 35697246589 letech vytáhla svoje pohorky a na 1 zátah s nima ušla 13 kilometrů, tak jsem byla ráda, že vůbec můžu bejt ráda a užívala si korzování okolo a dejchání horskýho vzdoušku (stejně jsem si pak dala aspoň přítahy a kliky :D). S naší grupou jsme se pak šli podívat i dál a chtěli jsme se dostat k chatě pod Soliskom, ale bohužel by nám to pak bývalo nevyšlo časově (protože nahoru to od hotelu Fis trvá taky tak 2 hoďky), tak jsme si dali aspoň pořádně do nosu na tamějším mini tržišti s jídlem a vyrazili dom. :)


Naše výprava :)
No a druhý den nás k našemu překvapení skoro nic nebolelo, tak jsme si vymysleli ještě extrémnější výpravu, a to na KRIVÁŇ. Ještě než se k tomuhle drobečkovi ale dostaneme, nemůžu nezmínit naše výletíčky do Popradu a Liptovského Mikuláše.


Do Popradu jsme se vydali hned další den po příjezdu, abychom udělali nákup. Na návsi u kulturního domu jsme nasedli na autobus, který nás asi za půl hodinky dopravil na autobusové nádro v Popradě. Cesta nás vyšla asi na 1,20€.

Poprad je menší město s dlouhým náměstím, na kterém najdete nejrůznější obchůdky a restaurace a na jeho konci i obchoďák. Jak už jsem říkala, náš záměr, proč jsme tam zavítali, byl, abychom měli co jíst (to jsme ještě nevěděli o vybavenosti zdejších sámošek), takže jsme památky ani nějak nevyhledávali, takže o těch nějak vůbec nevím, každopádně vím, že má město svůj vlastní obří aquapark se saunovým světem, protože jsme se do něj chtěli podívat (a já tam už jako menší byla), ale vstupné bylo dost vysoké (na celý den něco přes 20 nebo 30€ podle toho, jestli jste chtěli jen do bazka, nebo i do saun), takže jsme si dali parádní oběd v italské restauraci na námku (za celozrnné penne s hovězí svíčkovou, rucolou a parmazánem dávám palec hore), prošli si nejbližší okolí, nakoupili a jeli na grilovačku. :)




No a druhý výlet - do Liptovského Mikuláše - už nebyl jenom o nákupech a jídle, ale také trošku o zdejší kultuře. Do městečka jsme se dostali vlakem z Tatranské Štrby, cesta nám trvala asi 40 minutek a 1 směrem nás vyšla na necelé 2 éčka. 



Mikuláš byl naprosto parádní. V celém historickém centru je k dispozici free wi-fi a město má vlastní aplikaci s audioguidem, takže pro milovníky památek naprostá paráda. Městečko je čisté, najdete v něm spoustu zajímavých obchůdku a super restaurací, pár pěkných kostelů a další aquapark - Tatralandii, která je na Slovensku proslulá, avšak počasí na koupání úplně nebylo, takže zůstala námi nepokořená. :D




No nebyla bych to já, kdybych se v Mikuláši pořádně nenadlábla, že :D restaurace Liptovská izba
No a když už jsme si představili tyhle 2 krásná slovenská městečka, je nejvyšší čas, vrhnout se na vyprávění o tom, jak jsme se vydali na Kriváň. Připravte si hrnek dobré kávy nebo čaje, tlustý ponožky, něco dobrýho k snědku a nechte se vtáhnout do děje týhletý mini-katastrofy, která nás (málem) dostala. :D Jestli si říkáte, že hrozně přehánim a nic tak strašnýho to bejt přece nemohlo, tak vám řeknu jediné. Ano, BYLO. A budu na to se smíchem vzpomínat až do konce svýho života. :D

Hajzlík Kriváněk úplně vlevo :)
Inu, vzbudila se parta Čecháčků na Slovensku jednoho dne, a možná právě proto, že z Česka nebyla zvyklá na čistý, horský vzduch (kterým se asi opila), dostala bláznivý nápad.

"Hele, vždyť to Štrbský Pleso, který bylo 26 kilásků, jsme zvládli jak nic, tak co kdybychom zkusili něco náročnějšího? Co třeba Kriváň? Tam by to mělo bejt od Plesa asi 10 kilásků a bylo by hustý se kouknout až nahoru," utrousila jednou Kačka a ostatní se toho chytli. 

Aby se neřeklo, nažhavili všichni svoje chytré telefony a začali hledat informace o Kriváni. Kde to je, co to je, jak je to vysoký... no a pak si L. vzpomněla, že jí vlastně paní spolumajitelka chaty říkala, že je to tam v pohodě, a že nahoru vede pěkná cestička, a že tam chodí přece spoustu turistů :)!! Bylo rozhodnuto. Na Kriváň se prostě půjde, i když ho na pár webech o Vysokejch Tatrách označovali autoři za "velmi náročný" a výstup měl od Štrbského Plesa trvat 4 hodiny.

"No, 4 nahoru, 4 dolu, to je 8 hodin dohromady a když vyrazíme v 9 a k Plesu se dostanem v 10, tak budem doma tak v 7 a dáme ještě grilovačku," zněl plán jasně.

No vyrazila tedy skupinka časně ráno směrem k Tatranské Štrbě, odkud měla jet zubačka k Plesu. To, že byli všichni nevyspalí, protože se večer předtím kalilo, a že skupina vyrazila asi s půlhodinovým zpožděním a stihla tak až zubačku v 10.40 místo v 9 něco, to ani nezmiňuji. Horší bylo, že si nikdo ze skupiny nepřipravil žádný zásoby na cestu, protože u Plesa je přece spoustu marketů a tam se něco koupí! No a ono nekoupilo. Nevím, jestli jsme byli tak naivní a mysleli si, že si "dámě něco nahoře" nebo jsme byli prostě jenom líny nebo počítali s tim, že bude o státní svátek zavřeno, každopádně to byla největší chyba všech chyb!

A tak se nepřipravená skupina vydala na cestu. Každej měl u sebe asi litr pití a 1 proteinovou tyčinku nebo chlebík se šunkou. Prvních 6 kilometrů byla paráda. Šlo se kolem lesíku po prašný cestě, kolem malejch vodopádků, lesíkem, počasí bylo parádní a nálada prostě suprová.



Ta pravá legrace začala až od této značky a nevinně vypadající cestičky, která se pak proměnila ve strmou cestu nahoru... lesem... přes balvany. Haha.



Když jsme se prošplhali lesíkem, octl se před námi první krásný výhled. To už nám cesta trvala tak ty 2,5 hodinky a já začínala bejt trošičku hladová, ale pořád jenom taková ta normálka. Pocit, že byste si něco dali, ale nic víc. 

Vrchol Kriváně byl už před námi, což nás hnalo dál a dál a šlo se kupodivu líp a líp! Začínaly totiž nekončící kamenné schody, u kterých jsem parádně cejtila zadek, takže jsem se těšila, že ho aspoň trošku potrápim (a nezůstal jedinej potrápenej :D). :)



No a jak jsme tak stoupali, dýchalo se hůř a hůř, teplota klesala níž a níž a zásoby vody začaly ubývat a ubývat. Po tom, co jsme se dostali přes šutry a porosty, nás čekala moc pěkná cesta z ostrejch a kejvajících se kamenů. Vrchol byl prostě na dosah.





No a potom jsme se dostali i přes kamenitou pláň a před námi se objevil tenhle výjev. Došlo nám, že jsme v p*deli.


Na fotce to nevypadá ještě tak katastrofálně. Vpravo jsou nějaký lidičkové, kteří jdou po takový kamenitý cestě nahoru. No, takhle... slovo jdou neni úplně přesný označení, protože když se člověk podíval blíž, došlo mu, že ty lidi doslova šplhali nahoru. Ona kamenitá cestička totiž byla strmá, šutrovitá stráň, která ani nebyla ohraničená žádnym zábradlím a člověk si musel dávat pěknýho majzla, aby nesjel do takovýho tak trošku nehostinnýho údolíčka. No a co teď? Vydat se touhle nepěknou cestou nahoru, nebo jít zpátky? Vždyť vrchol byl už tam nahoře a my jsme mohli vidět všechny, kteří se tam snažili dostat. Byli tak blízko. Přece ty 3,5 hodiny nezahodíme. Jsme už skoro tam!!

kluci se psychicky připravovali na výstup
No a nakonec naše odhodlání zvítězilo. 4 z nás se sebrali a vyšli, D. zůstal čekat pod strání, protože se na výstup moc necítil. Vzduch byl ještě řidší, všude samý ostrý šutry, lidi v softshellových bundách a kalhotech a to nejhorší - propukající HLAD. Ze začátku jsem se ho snažila si nevšímat.

Vrchol byl blízko, vidim ho, vidim i lidi, co na něj lezou, to bude v pohodě, mám na to, za půl hodinky tam jsme jak nic! Dělej, tady se chytni, pozor, kamínky, nesklouzni.

Cestou nahoru se mi v hlavě odehrávala spousta monologů. Škrundání v žaludku sílilo a terén se stále zhoršoval. Z malých, klouzavých kamínků se staly vysoký šutry, na který člověk musel skoro vylézt. Dali jsme pár pauz, při kterejch nikdo ani nemuk, jenom dejchal a dával si bacha na to, aby někam nepodklouzl. Kolem putovala spousta lidí nahoru i dolu, takže jsme museli být obezřetní a pak jsme se dostali k rozcestníku. 2120 m.n.m., pecka! Byli jsme skoro v půlce a vrchol se zdál být už úplně před nosem, jenže cesta se opět zhoršovala, a tak se L. rozhodla skončit. Snažili jsme se ji přemlouvat, že vrchol už je blízko, a že to přece nemůže vzdát, že jsme se nedostali sem, aby pak šla dolů, ale L. byla pevně rozhodnutá, a tak se vydala na cestu dolů. Bolelo mě u srdce, že ji necháme samotnou jít/sešplhávat dolů, protože jsem o ni měla strach a nechtěla jsem, aby se jí něco stalo, ale nakonec jsme jí slíbili, že tam speciálně kvůli ní vylezem, a že to nevzdáme. Sliby, chyby.

Z 5 nás v cestě pokračovali 3. Můj hlad už kromě mýho břicha ovládal i vnímání. Bylo mi slabo. Mžitky před očima, nehorázná bolest žaludku, mírný závratě a podlamující se nožky. Dali jsme pauzu. P. byl před námi a byl odhodlaný se dostat nahoru. Můj přítel D. byl celou dobu se mnou a pořád se mě ptal, jestli jsem ok.

"Jasně, že jsem ok, vždyť už je to kousek, tam se dostanem, já nám věřím. To dáme. Děkuju, že tu se mnou jsi," odpovídala jsem s křečovitym úsměvem.

"Kačí, nechceš jít dolu? Jsou skoro 3 hodiny a my ještě nejsme ani nahoře. Cesta se furt zhoršuje a vem si, že dolu to potrvá ještě další 4," konstatoval D.

Nechtěla jsem se vzdát. Chtěla jsem vydržet, vrchol byl SAKRA blízko a jak bychom se prostě mohli v půli týhle dábelský cesty otočit? Na druhou stranu mi ale začínalo bejt SAKRA blbě a upřímně jsem se bála, že bych se nemusela dokázat dostat ani nahoru, ani dolu. Co si budem povídat, necejtila jsem se úplně komfortně. No a pak se objevili ONI.

Mladej českej pár se vyloupnul buhvíodkud a slejzal kolem nás dolu.

"Nevíte, jak dlouho to ještě trvá nahoru?" zeptal se někdo z nás.

Týpek s moc milýma očima hnedka odpověděl: "Hele, nahoru to trvá ještě asi hodinku a je tam ještě takovej tmavej úsek, kterej se musí bez jištění přelézt. Zní to hrozivě, ale je to v pohodě, je to jenom kousínek a holkám to jde mnohem líp než chlapům!"

Nevim, jestli náhodou neviděl můj tragickej výraz v obličeji (začala jsem si představovat volnej pád, kterym bych padala z tý stěny, protože hlad byl můj parťák, kterej by mě tam moc rád shodil), ale hnedka dodal: "Nepotřebujete něco? Jste v pohodě?"

No a tyhle 2 větičky mě dolomily. Celou dobu jsem jenom v klidu a s úsměvem odpovídala, že jsem ok, že to zvládnem, ale bylo toho na mě najednou moc a představa volnýho pádu se mi úplně nezamlouvala.

"My máme STRAŠLIVEJ HLAD!!!" vykvíkla jsem naprosto hystericky a teatrálně přitom čuměla do blba. A s tim neuděláme vůbec nic, vůbec, protože s sebou nic nemáme, protože jsem úplně blbá, že jsem si nic nevzala a teď tady zůstanu a nepodívám se ani na Kriváň a ani dolu. Panikařila jsem. Normálně si snažim zachovat si chladnou hlavu a nenechám se ničim a nikym rozptýlit, ale už toho bylo dost, no a když jsem to čekala naprosto nejmíň, stal se ZÁZRAK.

Pořád jsem koukala do blba a najednou jsem uslyšela zvuk rozepínajícího se zipu: "Hele, počkejte. Jste hladoví a bez energie. Dejte si tohle, počkejte tak 5 minut, než se to jídlo trochu zpracuje, nadejchněte se, trošku si odpočiňte a uvidíte, jak vám bude pak. Hlavně v pohodě." A týpek nám začal podávat asi 4 různý tyčinky - sójovej suk s kofeinem, proteinový keksíky, ovesný Mysli sušenky, sůšu Romance... "A až jednou takhle někoho potkáte, slibte mi, že mu taky pomůžete," říkal, když mi ty dobroty podával.

Neměla jsem slov. Jenom jsem koukala na týpka a zamrkávala slzy. Chtěla jsem mu poděkovat nastotisíckrát, obejmout ho, zatancovat mu vítěznej a děkovnej taneček... ale úlevný vzlykání bylo silnější než já, takže jsem se zmohla jen na: "Děkuju. My všichni vám moc děkujeme. Kolik za to jídlo chcete, my vám zaplatíme! Tohle neni možný..."

Ale to už byl týpek na cestě pryč, jeho slečna/žena kousek před ním, takže dodal jenom s úsměvem: "Vůbec nic mi nedávej. Ale nezapomeň na slib! Přeju hodně štěstí!" A jak se objevil, tak taky zmizel.

Následovalo asi 10 minut čirýho štěstí - ládovali jsme se všim možnym a najednou byl svět úplně jinej. Síly byly úplně jinde, nálada byla úplně jinde a motivace byla obrovská, jenže strach taky.

"Zlato, jdeme dolu. Strašně si vážim toho, žes to se mnou nevzdal, a že i když jsi nechtěl pokračovat, tak jsi mě doprovodil až sem. Ale myslim, že teď je ten správnej čas, kdy bychom se měli vrátit. Jdeme," zavelila jsem a nikdo neprotestoval. Sebrali jsme se, uklidili Mysli sušenky, který jsme měli pro zbytek, který na nás už čekal pod sutinami, a valili jsme se dolů.

Kriváň zůstal nepokořen, což mě moc mrzí, ale na druhou stranu je to asi dobře. Na cestu jsme nebyli dostatečně připravený a vyrazili docela dost pozdě. Každej z nás se ale při našem putování překonal, vykročil z komfortní zóny, poznal svoje limity a vztahy mezi námi se zase trošku utužily. Celá cesta byla i tak parádní a jsem strašně šťastná, že jsme se na Kriváň vydali.

No a ten mladý český pár? Tomu jsem vděčná doteď a až doteď jsem dojatá tím, jak hodní dokážou lidi být. Jestli se k vám tenhle článek, borci, dostane, tak věřte, že jsem vám nadosmrti vděčná. Moc děkuju. Za všechno a za všechny. ♥ Buhví, jak bychom bez vás dopadli...



napapaná, spokojená na cestě zpátky

zasloužené papání po výlezu na Kriváň - restaurace Furkotka

No a pak zazvonil zvonec a výpravy na Kriváň byl (bohužel a bohudík) konec.

Celá dovolená byla naprosto úžasná a i když byla fyzicky náročná, psychicky mi hrozně pomohla, krásně jsem se na ní uvolnila a připravila se na začínající prázdniny. Jestli třeba přemýšlíte o tom, že byste vyjeli za hranice, ale nechce se vám moc daleko nebo k moři, tohle je parádní místo, kde skutečně poznáte, kdo vlastně jste. ♥



Díky moc za to, že jste článek přečetli až sem! Mějte se všichni moc krásně a určitě mi napište do komentářů, kde jste byli, nebo kam se popř. chystáte na dovču a jaká je vaše vysněná destinace! ♥

Kriváni a Vysokým Tatrám zdar.